Máme vládu, která řízení státu zvládá s takovou bravurou, že už nevidí nic moc ke zlepšování. Dálnice či vysokorychlostní železnice se budují ve velkém a levně, penzijní reforma je hotová, a dnešní produktivní generace tak už nemá důvod vyhlížet stáří s obavami, školství se do 21. století řítí tempem, které bere dech, veřejné zakázky jsou průhlednost sama, daňový systém je tak jednoduchý a efektivní, že vrtat do něj by byl hřích − a ministři i premiér se proto mohou s náležitou péčí věnovat detailům. Sám předseda vlády třeba představuje projekt bazénového centra hotelu, který čirou náhodou státu patří. Místopředsedkyně vlády a šéfka státních financí ve stejném ubytovacím zařízení řeší, zda po požáru opravené balneocentrum nebude konkurovat wellness centru (nebojte, nebude!), a ví o všem, včetně změny designu pokojů a zakázky na zateplení, na kterou "najde" stovky státních milionů. A tak to i zůstane. Podle včera přijaté strategie si stát hotel nechá a politici se mu budou dál s láskou věnovat. Stejně jako řadě dalších podniků. Nic není na prodej, vše je strategické.
Abychom byli k vládě spravedliví: v nové Strategii vlastnické politiky státu se s prodejem některých podílů počítá. Ale budou to z většiny drobky, kterých se už ministerstva měla dávno zbavit, často s hodnotou, která nestačí ani na úhradu nákladů na prodej, natož na platy úředníků, kteří se o ně "starají". Seznam podniků na prodej navíc vznikne podle doporučení OECD. Ovšem co je jméno věhlasné instituce platné, když se doporučení ohnou tak, aby z nich vyšlo, že hotel Thermal (o něm byla v úvodu řeč) či pivovar Budvar jsou strategické. Co na tom, že hotelů i výrobců piva jsou v naší zemi stovky. Pokud stát k svému efektivnímu fungování nutně potřebuje tyto dva podniky, je jakákoli debata o racionalizaci státního vlastnictví zbytečná.
Hotel Thermal je ohraný příklad, ale názorně ukazuje obrat, jaký premiér Andrej Babiš i jeho ANO udělali. Od upřímného údivu byznysmena "Proč by měl stát vlastnit hotel?" se dostal k pevnému politickému postoji neprodat. To samé platí o pražském letišti či o ČD Cargo. Energetika je už vůbec tabu. A Budvar je prý rodinné stříbro, bez ohledu na to, jak málo z něho stát − vzhledem k nesporné hodnotě značky − vidí. Přístup dnešní vlády tak vlastně zpětně rehabilituje dědictví privatizace provedené v 90. letech. Ne, nejde o to, omlouvat zlodějny a záměrně nevýhodné prodeje, ke kterým nesporně došlo. Ale zkusme si představit, že by Babiš zdědil stav, v němž státu patří banky i spousta běžných, na trh orientovaných firem, třeba jako tomu bylo ve Slovinsku. Současná vláda posedlá po vzoru svého šéfa mikromanagementem, by je přece dokázala uřídit. Jak kvalitně, je jedno, důležitý je dojem akce.
V mediální kanonádě doprovázející novou strategii by neměl zaniknout jeden obzvláště brizantní šrapnel. Ministryně Schillerová v rozhovoru pro LN zařadila ČEZ mezi skvěle fungující firmy a chválila i jeho zisk. To vše v době, kdy jsou dividendy na minimu, na ČEZ praskly průšvihy v zahraničí a akcie dostávají co proto. Ale je to černé na bílém: Babišem dříve nenáviděný ČEZ je najednou vzor a stát ho dobře řídí. Tak proč se nevěnovat interiéru hotelových pokojů?
