Současná převažující podoba výuky (nejen) matematiky v českých školách je ovlivňována cílem, jímž má být "vyvzdělat" co nejvíce dobrých matematiků. Ideálem, jejž prosazuje řada autorit veřejné diskuse, je mít u maturity dostatečné procento těch, kdo ovládají derivace a integrály. Ti, kteří uspějí, pak mají pokračovat nejlépe na technicky orientovaných školách. K tomu má dopomoci povinná státní maturita z matematiky, která přece zvýší celkovou úroveň znalostí, a tedy prospěje v konečném důsledku všem. A pro ty, kdož uspějí na jedničku, to bude zároveň motivace k dalšímu pokračování ve studiu, jež s matematikou úzce souvisí. Tak alespoň pracuje svérázná logika zastánců statu quo.
Veřejné vzdělávání by však mělo vést k rozvoji podle individuálních možností, podporovat rozmanité spektrum nadání s ohledem na dispozice jedince, a tedy dosahování individuálních cílů. Ne jednoho a podle jedné šablony. Školský zákon hovoří o "zohledňování vzdělávacích potřeb jednotlivce" a tento cíl dále rozpracovávají dokumenty, jimiž by se české školství mělo řídit, nicméně neřídí.
Našemu školství stále vládne utkvělá představa, že vzdělání rovná se znalost vysoké matematiky. Jako by vše ostatní bylo podružné. Matematika, i ta vysoká, je nepochybně důležitá. Primárním cílem by ovšem mělo být, aby ze škol odcházeli absolventi vybavení matematickým myšlením, které v drtivé většině budou uplatňovat jinak než v teoretické oblasti, a dokonce jinak, než to dělají lidé v technických oborech. Jenže cíl "vypěstovat matematiky" se v českém školství neshoduje s cílem, který je deklarován. Tím pádem spousta lidí odchází ze školy s mnohem nižší aplikovatelnou dovedností matematiky, než jaká odpovídá jejich skutečným předpokladům. Znám lidi, jejichž inteligence je předurčuje pochopit bez jakýchkoliv problémů vcelku jednoduché principy zlomků, procent a trojčlenky, nicméně školní výuka na ně měla v tomto smyslu záporný vliv. To je děsivé zjištění. V takových případech nelze mluvit o vzdělávání, spíše o jeho pravém opaku. Možná by se dalo mluvit až o "ohlupování". Významná část českých žáků nemá k matematice pozitivní vztah. Začátek konce jejich matematického vzdělání nalezneme někde v okamžiku, kdy se pro ně předmět stal noční můrou. Jakkoliv měly být i v matematice "zohledňovány jejich vzdělávací potřeby". Povinná státní maturita tento stav pouze upevní. Přibude více strachu a stresu a více narychlo zapamatovaných vzorců, které úspěšný maturant rychle vytěsní. Zůstane pachuť.
Podle mého názoru nastupující umělá inteligence brzy spolkne právě výuku matematiky. Počítačoví kognitivní asistenti budou lepšími diagnostiky, motivátory i učiteli. Spousta rodičů sezná, že pobyt ve škole je pro jejich děti vlastně kontraproduktivní. Školu, poslední místo setkávání napříč společností, to ohrozí. Co budou pak dělat ambasadoři vzdělávací retrotopie? Inu, nic. Bude jim to jedno. Anebo už tu nebudou…
