Ne že by to bylo převratné zjištění, ale máme to konečně pravomocně soudně potvrzené: náš prezident je neomalený lhář. Lhal, že coby premiér vyhodil svého poradce Jaroslava Šarapatku pro neschopnost. Dotyčný přitom dal sám výpověď, protože se nemohl dívat na nepravosti, které se na Zemanově Úřadu vlády děly, třeba že tam vznikl hanopis na Petru Buzkovou, který by mohl sloužit jako mustr pro výrobu sprostých pomluv. Nyní se Šarapatka, který je dnes radním ČT a Zemanovým (někdy až moc ostrým) kritikem, domohl spravedlnosti. Stát se mu musí za prezidentovy dehonestující výroky omluvit.
Potud se svět zdá být v pořádku. Ovšem několik momentů radost z vítězství pravdy kalí. Zaprvé neochota prezidenta cokoli uznat. Zemanův mluvčí Jiří Ovčáček úplně pominul podstatu kauzy a napsal: "Stát se má omluvit člověku, který se soustavně nenávistně vyjadřuje o prezidentovi republiky, hovoří o smrti a v nezřízené zlobě sype jednu urážku za druhou. Říká se tomu Pyrrhovo vítězství." Žádné uznání chyby, žádná sebereflexe, žádný respekt k verdiktu nezávislého soudu, jen další útok. Trapné. I když nynější Šarapatkovo vyjadřování o Zemanovi je občas nevkusné, rozhodně není možné nechat se Ovčáčkem vmanipulovat do polohy "co bylo dřív − slepice, nebo vejce?". V tomhle případě zlobu a lži začal roznášet Miloš Zeman. Pokud není schopen postavit se k vlastnímu selhání čelem a říci "omlouvám se", nemůže být dobrým prezidentem.
Související 
Včera
Prezident lhal, stát se za něj musí omluvit, rozhodl soud v kauze bývalého Zemanova poradce
Včera Ministerstvo financí se musí omluvit bývalému poradci Miloše Zemana Zdeňku Šarapatkovi. Ten si stěžoval na údajně lživá slova prezidenta, který…
Druhý moment: v případě, kdy Zeman prokazatelně lhal (o vyhazovu Šarapatky), se stát omluvit musí a v jiném případě (o neexistujícím článku Ferdinanda Peroutky Hitler je gentleman) nikoli. V druhém případě sice ještě není verdikt definitivní, ale konzistenci rozhodování aby člověk u našich soudů pohledal. O to hůř, že toho Zemanův advokát využívá a chce po žalobkyni, Peroutkově vnučce Terezii Kaslové, peníze, a dokonce drze mluví o "výchovné lekci". Spravedlnost se tady míjí se zdravým rozumem i prostou slušností.
A do třetice: kauzy ukazují mimózní stav, kdy prezidenta nelze přímo žalovat a složitě se hledá, kdo − pokud vůbec někdo − je za jeho přešlapy zodpovědný. Jsme-li v situaci, kdy očividnou lež prezidenta nelze jazykem práva pojmenovat jako lež, ale jen jako nesprávný úřední postup, a omluvu nelze nařídit lhoucímu, ale jen instituci (ministerstvu financí), je to Kafka křížený s Cimrmanem. Je načase říci nahlas, že neodpovědnost prezidenta je výsměchem principu "první mezi sobě rovnými" a jeho nahrazením orwelovským "všichni jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější". Platí to zvlášť u přímo voleného prezidenta, který není ceremoniální figurou, ale aktivním politickým hráčem s vlastní agendou a širokou možností prosazovat své zájmy. Není zdravé, aby mocný hráč nebyl jakkoli odpovědný. Nejen politicky, trestněprávně, ale dokonce ani občanskoprávně. A ještě morální aspekt.
Dobrou zprávou z kauzy Šarapatka je, že pravda skutečně někdy vítězí. Horší je, že jí to v Česku zpravidla docela trvá. A nejhorší je, že když už pravda vítězí, je to navzdory muži, který má toto heslo na prezidentské standartě.